Již v 18. století existovala ve Strahovském klášteře hodnotná sbírka obrazů, kterou se rok po svém zvolení strahovským opatem (1834) Jeroným J. Zeidler rozhodl zpřístupnit v nově zbudované obrazárně. Důležitým podnětem byl nepochybně rostoucí zájem o Růžencovou slavnost, stěžejní dílo Albrechta Dürera, jež bylo v té době v majetku kláštera. Nově zřízená obrazárna tehdy čítala na 400 obrazů. V průběhu dalších let vzrostla o řadu významných děl, byl sestaven katalog obrazárny, který již v sedmdesátých letech 19. století přesáhl tisíc položek. Sál se stovkami obrazů navštěvovaly zpočátku desítky, později stovky uměnímilovných zájemců z celé Evropy, mezi nimi i ženy, a to i přes výrazné omezení dané umístěním obrazárny v prostorách klauzury. Následkem zrušení kláštera roku 1950 komunistickým režimem došlo k rozchvácení sbírek, jejichž nejhodnotnější část převzala Národní galerie v Praze a další díla se většinou dostala do správy památkových objektů. V roce 1993 byla část kolekce znovu zpřístupněna ve stálé expozici, která nabídla veřejnosti výběr uměleckých děl z časového rozmezí 14. až 19. století. Současná, podstatně rozšířená expozice je svou instalací připomínkou, původní obrazové galerie opata Zeidlera a v chronologickém sledu jsou v ní zastoupeny téměř všechny tématické celky, jež jsou v dnešní strahovské sbírce obsaženy.